Locolindo
Locolindo

+ Kačenka

Útulkové jméno: Karla
Volací jméno: Kara, Kárčí, Káč, Kachna
Datum narození: 01/2012
Datum odchodu: 3. dubna 2013
Pohlaví: fena
Barva: vlkošedá
Výška:  51 cm
Váha: 14,4 kg

Nalezena: Košice
Umístěna: KS Pes v núdzi
Majitel:
Petra Pekárková

Čip: 941000014294432

Rozbor krve: v normě MVDr. Jolana Smolová - 02/2013
                      v normě; MVDr. Michalák Dávid - 6. 8. 2012

Lékařská zpráva:

Fotoalbum ze života Kachničky:



To, že jednou budu někomu povídat příběh  malého Káčete, štěněte nalezeného skvělými lidmi z Psa v núdzi v zoufalém stavu, jsem věděla, ale to, že ta doba příjde tak brzy.. mě ani v té nejtěžší chvíli nenapadlo.

Ke Karince jsem přišla jako slepá k houslím. Byla jediným stvořením, pro jehož oči jsem se vzdala pohodlí, které mi soužití s mou fenečkou přináší, a pro něž jsem se rozhodla neptat na názor či povolení.. ale zkrátka jsem věděla, že se musí dostat domů, teda někam, kde doma doopravdy bude. Během dvou dnů jsem se rozhodla a v pondělí 27. srpna 2012 jsem si pro ní na Slovensko jela. Jestli o tom věděli dva lidé, bylo to hodně.

Že je malinká a hubená mi do telefonu říkali, ale i tak jsem měla na krajíčku, když jsem jí viděla z toho auta vystupovat. Malá, nedůvěřivá miniaturka ovčáka, která měla oči jen pro slečnu, u které pár týdnů bydlela. Ten pohled, který darovala jí, když odjížděla, darovala i mě, když odcházela sama. Jiný, radostnější, jsem vídala pokaždé, když jsem jí pohladila. Byla tak vděčná…  tak, jak může být pouze tvor, který si prošel peklem.  Nechápejte mě špatně, každý milujeme své psy. I oni mají neskutečnou radost, když se vrátíme (byť jen z jiné místnosti), ale oni ví, že se vrátíme. Kara se pokaždé „tvářila“, že nevěří vlastní očím, že jsem to opravdu opět já.

Mnozí se mně ptají na to co se vlastně stalo a já jim odpovídám: „teď ne“..  Nemůžu se o tom bavit, ale zkusit napsat.. to je to málo co pro lidi, kteří stojí při mně, i pro ní udělat můžu. Tady je tedy náš příběh:


"Karinku jsem si přivezla, jak už jsem zmiňovala, koncem loňského srpna. Byla podvyživená, vyplašená, nicméně s ohromnou chutí žít. Žrala i pila hodně a s chutí, hodně se nafixovala na Casey a díky ní své bubáky zaháněla velice rychle. K mému velkému údivu si jí zamilovala i Cass, hned první den si s ní hrála, čekala na ní na procházkách, přenechala své místo a vychovávala stejně jako svá štěňata. To, že si hned vypočítavě vychytala skutečnost, že hlavní výchovy se dostává malé, tudíž má pohov.. je věc jiná :).

Podzim jsme strávily na akcích, trénincích a vycházkách. Byla s námi všude, kam jsme psiska brali. Socializace probíhala ve velkém, to Káč až na pár brala s přehledem (nutno říct, že obezřetná jsem byla po celou dobu, občas asi úplně zbytečně). Občas sice člověka nepustila z pokoje, nebo z domu, ale co už :)). S ní jsem se v noci aspoň nebála!

Bohužel čas letěl, ona stárla a já si začala všímat, že se kloub na zadní noze nepohybuje, jak by měl. Vypadalo to na měkké vazy v koleni, RTG jsem oddalovala kvůli fyzickému stavu, který neumožňoval narkózu. Padlo rozhodnutí, že se udělá komplexní rentgen celého těla současně při kastraci, po prvním hárání.
To ale stále nepřicházelo, plus se začaly objevovat problémy jak kožní i podkožní. Největším problémem se staly boule, doprovázené teplotou, které se stěhovaly po těle. Ustupovaly a objevovaly se po pár týdnech, na čumáčku, uších, polštářcích, na kloubech, na zádech mezi lopatkami… S veterináři jsme nebyli schopní určit víc, než že se jedná o záněty. Antibiotika teplotu sice srazily, ale boule odezněly i s nimi, i bez nich po třech/čtyřech dnech. Malá se mi poté začala opět dávat dohromady, zajímat se o víc, než jak se najíst, začínala si chodit pro pomazlení, pro hračku, s chutí pobíhala s Casskou venku.. Zatímco ona byla „v pořádku“, já hledala symptomy, léčbu. Ale odmítala jsem do ní rvát antibiotika, když to nebude nezbytně nutné.

Starost (a problémy) nám začalo dělat také nekontrolovatelné pití.  Na řadu přišlo podezření na špatnou funkci štítné žlázy, ledvin či jater. K tomu jsem mluvila se svou veterinářkou, ta měla po konzultaci s profesionály vážné podezření na gen. chorobu NO, při níž se skombinuje hypotyreóza a kretenismus. Zrádná a hnusná nemoc, verdikt, že se většina zvířat nedožije více než tří let a to ještě s celoživotním doplňováním chybějících hormonů.

Hned tedy následoval krevní test, rozšířenější než ten, kterým si prošla již v karanténní stanici. I ten se ale ukázal v pořádku. Orgány fungují správně, hladina cukru v krvi je obvyklá, nic nenasvědčovalo tomu, že by Malé něco mohlo být. Přišla úleva, ale také další dohady…  Visela nade mnou velká otázka, otázka jestli její stav může být pouze psychický, nebo nám něco uniká.

Poté byl pár týdnů klid, Kačka si hrála, mazlila se, běhala za frisbee a ukazovala, že je stejně šikovná jako kdokoli jiný. Že jí je fajn..  Když už mělo přijít jaro, radovala jsem se, že aspoň bude teplo a tudíž nebude tak mrznout. Že začneme s delšíma procházkama, dám jí pomalinku dohromady..

Jenže místo jara přišla další zima.. Káč zase začala pokulhávat, malinko jí otékaly packy a já se rozhodla pro homeopatika. A ono to, světe div se, vypadalo čím dál líp! Radost jakou jsem měla já i to štěně se nedá popsat.

Bohužel v životě si nemůžeme být jistí asi ničím.. snad tři týdny na to se mi Karča horšila pod rukama. Pátek 29. března.. chtěla jsem využít volného víkendu a odjet s ní k babičce, s tím, že trocha klidu jí prospěje. Snídaně mi snědla malinko, to bylo vůbec poprvé co nesežrala vše, a na hlavas jsem s ní v náručí dojela šalinou. Bylo vidět, že jí každý krok bolí.

Odpoledne mi poprvé zvracela. Vyskočila jí teplota. Přestala žrát, pít, jen ležela. Do večera zvracela ještě několikrát, i když nebylo co. Dávila se mi, šla do křeče, byla apatická a já zoufalá. Druhý den jsme se do ní snažily, dle rad, dostat vodu s hroznovým cukrem. K večeru jako by se rozsvítilo sluníčko. Byla to zase ona, po hodině dostávala malinko vývaru s rýží a lepšila se. V neděli si dokonce chtěla hrát, tak moc chtěla.. jen neměla sílu.

Přede mnou dva dny dvanáctek v práci, dohodly jsme se s mamkou, že Malá zůstane u ní a já přijedu ve středu ráno. A tak jsem večer jen nerada odjížděla..
Pondělí a úterý přicházely dobré zprávy, Kara jí, chodí na vycházky, mazlí se a odpočívá. Ve středu ráno mě vzbudil telefon od mamky, jestli můžu přijet dřív, Karča je na tom zle.

Když jsem přijela, nebyl to pes, kterého jsem znala. Nevítala mě, jen na mě mrkla smutnýma očima a položila si hlavičku k nohám. Okamžitě jsem jela k paní Smolové, veterinářce. Vcházejíc se svým štěňátkem v náručí do ordinace jsem věděla, že je něco hodně špatně, ale stále doufajíc, že uděláme testy na autonomní onemocnění, o kterém se mi zmínila kamarádka jako o možné příčině Karčiných obtíží. To co následovalo bylo jako špatný sen.. Horečka 40°C, jeden pes, který mi leží za nohama a kouká na mě, druhý, který není schopný udržet se na nohou a doslova mi visí na rukách. Pohled na veterinářku, tu kterou znám tak dlouho.., maminku nejlepší kamarádky, ten pohled, který chápal každý v místnosti a moje mysl, která se mu tak hrozně moc bránila.. A pak mi to došlo. Eutanasie.. Nevím co jsem tam v tu chvíli říkala, chtěla jsem s ní jít domů, aspoň na jeden den, noc, chvíli.. Ze skutečnosti, že bych jí tam měla nechat, se mi motala hlava.. Mamka odešla s Cassou pryč. Několikrát zazněla otázka jestli souhlasím..  Kara se ohnala po sestřičce, která nesla injekci.. A pak se mi to malé, vystrašené štěně jen odevzdaně svezlo do náruče, položilo hlavičku na stůl a zavřelo oči, když jsem jí pohladila.. Bylo to tak neskutečně rychlé. Stála jsem tam nad ní a nechtěla jít už nikdy nikam. Vím jen, že mě z ordinace odvedly."
V dočasce po nalezení 1
V dočasce po nalezení 2
první dny doma
5.9.2012
září 2012
15/09/12
15/09/12 podruhé
21/11/2012
03/01/13
31/3/2013